O Lazarovi, lazaretech a lazariánech
Slovo „lazar“ je pojem vyvolávající představu člověka nemohoucího, postiženého, který zasluhuje náš soucit a pomoc. Proto se také říkalo nemocnicím lazarety. Ošetřujícím personálem v těchto ústavech bývali dříve, a dodnes mnohde jsou, příslušníci řeholních řádů zaměřených zvláště na tuto činnost, třeba milosrdní bratři. Je samozřejmé, že mezi první ošetřovatele, zvláště malomocných, patřili dávní členové rytířských řádů, včetně řádu našeho. Motivací jim byla křesťanská víra, která je neoddělitelná od lásky k Bohu a k bližnímu, v kterém Boha spatřuje.
Apoštol Jan píše: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ A na jiném místě: „Jak můžeš říci, že miluješ Boha, kterého nevidíš, když nemiluješ bližního, kterého vidíš?“ Láska není pouze záležitostí citu, ale vyžaduje celého člověka, jeho nasazení pro dobro.
Pán Ježíš uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Dokazoval tím, že je Bohem poslaný, že je ten, na kterého vyvolený národ čeká, že mesiánská doba je už tady. Dokazoval, že mocnosti zla, působící podle tehdejšího pojetí nemoc a smrt jsou již v podstatě překonány, i když zatím ne definitivně. K tomu dojde až na konci věků.
Kristovi následovníci mají v jeho úkolu pokračovat. Při rozeslání učedníků je pověřuje, mimo jiné, aby uzdravovali nemocné (srov. Lk 9,1–6 nebo Lk 10, 9). Dostali k tomu od něj moc. Jinými slovy: křesťan má dělat to, co je v jeho silách, aby s Boží pomocí přemáhal zlo dobrem, pomáhal nést kříže bližním a mírnil jejich bolesti tělesné i duševní.
Kristus Pán říká: „Beze mne nemůžete dělat nic.“ Je třeba, aby si křesťan byl této skutečnosti vědom a veškerou zásluhu připisoval Bohu, a ne sobě. To nelze chápat jako vyvolávání pocitu méněcennosti, ale pokorné uznání skutečnosti, že bez přispění Boží milosti, nemůžeme nic záslužného před Bohem vykonat. Na křtu jsme získali důstojnost Božích dětí. Jsme spolupracovníci na Božím díle a konáme to, co je nám uloženo, k čemu jsme dostali dispozice. Jako křesťané tvoříme církev, tajemné Kristovo tělo, kde Kristus je hlava a my jsme údy. Jeden starý text ze 14. století říká: „Kristus nemá jiných rukou než naše ruce, aby dnes něco vykonaly, nemá jiných nohou než naše nohy, aby k někomu šly, nemá jiných rtů než naše rty, aby lidem něco řekly, nemá žádnou pomoc než naši pomoc, aby stála na straně bezmocných.“
My, lazariáni, se cítíme být povoláni právě k této službě: na různé úrovni, v rozdílném rozsahu tak, jak nám to vnitřní i vnější okolnosti dovolí. A nemůžeme-li pro stáří, nemoc či jiné důvody již nic vnějšího vykonat, pak můžeme spolu s Kristem nést svůj životní kříž a nabídnout jej Bohu jako svou spoluúčast na oběti Kristově přinesené pro dobro všech lidí (srov. Kol 1,24). Je to cesta kříže, neseného s láskou. Blahoslavený papež Jan Pavel II. řekl, že nemocní jsou MOCNÍ, nikoli bezmocní, a že právě MOC KŘÍŽE, který i oni nesou, Bůh obrací k prospěchu lidí, národa, církve i lidstva.
Karel Valtr
Rozjímání nad ikonou Vzkříšení Lazara
Duchovní slovo
Před časem jsem dostal ruskou ikonu zobrazující vzkříšení Lazara, jak ho popisuje 11. kapitola Janova evangelia. Svatý Lazar Jeruzalémský je patronem našeho řádu. Tento obraz namalovaný v byzantském stylu mě zaujal, protože vyjadřuje řadu myšlenek a vyvolává nejednu osobní otázku.
Kristova postava je umístěna téměř do geometrického středu obrazu, ale také do středu dění u Lazarova hrobu. Jsou tu Lazarovy sestry Marie a Marta. Jedna, zřejmě Marie, se Kristu klaní až k nohám, vyjadřujíc tak svou oddanost jeho vůli. Tvář té druhé, zřejmě Marty, i když se také klaní, jakoby vyzařovala výčitku: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel…“ (Jan 11, 22nn).
Vidíme též dva muže, kteří na Kristův pokyn ve spěchu, s odvrácenými tvářemi odstraňují kámen z Lazarova hrobu. Spěchu a odvráceným tvářím se není co divit. Mrtvý Lazar je už v hrobě čtvrtý den, a tedy již zapáchá (Jan 11, 39b). O silném zápachu svědčí na obraze i postava jednoho z Kristových učedníků, který s odporem odvrací obličej a ucpává si nos červeným pláštěm.
Zřejmě v tomto okamžiku, po modlitbě k nebeskému Otci, zaznívají Kristova slova: „Lazare, pojď ven!“ Do znamení zmaru lidského života, stavu zármutku vystupuje z hrobu do pláten zabalený, vzkříšený Lazar (Jan 11, 43).
Na ikoně je ještě jedna skupina. Jsou to Lazarovi přátelé, kteří přišli potěšit Marii a Martu v jejich zármutku. Malíř dva z nich zobrazil jako duchovní představené: starozákonní kněze či učitele Zákona. Jednomu z nich vložil do rukou svitek Písma. Podíváme-li se pozorně, pak si všimneme svitku také v Ježíšově levé ruce.
Na tvářích těchto předních mužů se zračí neskrývaný údiv. Jakoby si říkali: To přece není možné!
Božský Spasitel však dokazuje, že u Boha to možné je. U Boha není nic nemožného (Lk 1, 37). Kristus Pán stojí se svými učedníky otočen zády k židovským učencům. Jako by kráčel směrem od nich. Jeho zrak směřuje k Lazarovi vycházejícímu z hrobu. Svitek v jeho ruce vyjadřuje, že i on ctí Mojžíše a proroky. Jeho postoj zády k farizeům však naznačuje něco nového. On nepřišel Zákon a proroky zrušit, ale naplnit – to je: odhalit jejich pravý smysl, který dalece překračuje chápání tehdejších učitelů Zákona a farizeů (Mt 5, 17). A toto naplnění, důkaz o příchodu mesiánské doby je už tady (Mt 11, 2 – 5). Svědčí o tom i Lazarovo vzkříšení, které je předobrazem a přípravou učedníků na vzkříšení samotného Krista, k němuž dojde v dohledné době. Ikonou je tak vyjádřena minulost, přítomnost i budoucnost.
Co z toho může vyplynout pro nás jako jednotlivce i společenství našeho řádu? Kristus chce a má být středem našeho života. Dovolíme-li mu to, může proměnit jeho šeď a naplnit jeho prázdnotu, dát mu novou kvalitu tak, jak proměnil v galilejské Káně vodu ve víno (Jan 2, 1 – 11). Kristus může otevřít náš duchovní zrak. Pak můžeme i my být svědky zázraků, do nichž se budeme zapojovat dle Kristových pokynů, podobně jako služebníci na svatbě v Káně, či Lazarovi přátelé, k nimž se přece také počítáme.
Kudy na to?
Nedávno probíhala, a možná ještě probíhá, vnitřní diskuse o smyslu existence našeho řádu a rytířských řádů vůbec. Přitom padly otázky typu: Není naše bytí anachronismem? Nehrajeme si pouze na něco a nejsme tím tak trochu komičtí?
Každý z nás byl s nabídkou stát se lazariánem osloven stávajícím členem řádu, ale určitě jsme také zaslechli hlas vnitřní k plnění ušlechtilého poslání a pozvání jsme přijali. Je to pozvání (od Boha) k službě. Je to povolání. A když už tedy jsme lazariáni, pak je třeba, abychom jimi byli doopravdy. Jenže kudy na to? Georg Lauscher, spirituál kandidátů kněžství v německé diecézi Cáchy, navrhuje pro podobné situace tři podněty. Jeho článek v překladu Miloše Voplakala publikovaný v Teologických textech 4/2011 jsem si dovolil vztáhnout na naše řádové podmínky:
I. Vystavit se – vnějším požadavkům a vlastní slabosti
Poslání našeho řádu je na poli charitativním. Bylo takovým v převážné míře vždycky, a to už v počátcích. Ti dávní lazariánští rytíři ve Svaté zemi byli malomocní. Kvůli tomu byli vyloučeni ze společnosti a přece v sobě našli sílu k práci pro druhé, kteří na tom byli hůř než oni. Tím dali smysl své existenci a naplnili čas, který jim ještě zbýval, dobrem. Tato myšlenka může být východiskem i pro nás, kteří se ptáme, co a jak máme dělat, aby naše členství v řádu bylo smysluplné. Vnímáme potřeby našich bližních, ale současně si uvědomujeme svou slabost, nemohoucnost a to v nás může vyvolat pocity malomyslnosti a skepse. Právě v tísnivé době platí zvlášť naléhavě: postavit se na vlastní nohy, přijmout sebe a svou situaci jako mně svěřenou od Boha.
Právě v obtížích je třeba být sám sobě – pro Boha – blízký! Odvážně přijmout sebe a svou situaci. Přijmout se jako sobě určeného. „Postav se na nohy, lidský synu, chci s tebou mluvit!“ V tomto oslovení poznává prorok Ezechiel své povolání a poslání: „… vstoupil do mne duch a postavil mne na nohy“ (Ez 2,1–2). Bratře, sestro, postav se, ptej se, co Bůh v tvé situaci od tebe chce.
II. Vydat se – Bohu a chudým
Žijeme v době zapomínání na Boha. Žijeme v době úpadku hodnot. Co dělat? Jak v tom žít s vírou, nadějí a láskou? I zde platí: Vystavit se! A ještě víc: vydat se tomuto klimatu pouště, zapomenutí na Boha.
Dva příklady z našeho „pouštního klimatu“:
V posledních letech života bydlel téměř osmdesátiletý Karl Rahner ve Vídni, v charitním domě pro mladé, kteří se dostali na dráhu zločinu. Téměř bezvýchodná situace mladých lidí se pro něho stala duchovním zkušebním kamenem. Uvažoval: „V tomto domě se zdá, že mnohé bylo vykonáno zbytečně. Stále se zkouší dát něco občansky a lidsky do pořádku, a posléze se to ukáže jako nezdar. Takový pokus je však sám o sobě úžasnou věcí. Není to tak, že v mlžné, beztvaré krajině marnosti spíše bydlí Bůh a že tam ho lze spíše najít? Když vykazujeme ohromné úspěchy ve službě druhým, pak je možné, že nehledáme bližní a Boha, nýbrž sebe, svůj úspěch a sebevědomí – a že je ke svému neštěstí najdeme. Ale tam, kde se slouží druhým lidem zdánlivě marně, bez díků a bez úspěchu – tam bych řekl, že Bůh, jehož máme hledat, je spíše nalézán. Takové místo může pro ty, kteří tam chtějí sloužit druhým, být situací, v níž teprve najdou onu tajnou, mlčící, nezachytitelnou blízkost Boha.“
Vedle tohoto příkladu vystavení se Bohu v tísnivé sociální realitě je tu příklad ze zcela jiného světa finanční politiky: V pozoruhodném interview pod titulem „Od banky k mystice“ říká bankéř Mario Conde pracující už desítky let v mezinárodních financích a zabývající se křesťanskou mystikou: „Kdo nepřeruší denně vlastní myšlení, mluvení a konání přiměřenou dobou mlčení, ten vychází vždy jen od sebe, svých zájmů a užitků, od své žádostivosti! Toto mlčenlivé zastavení je v tvrdém světě práce možné jen brzy ráno nebo pozdě večer a, jsme-li bdělí, pak na kratičko i mezi časem. Teprve v mlčenlivém zastavení se může znovu podařit pohled na celek a odtud kriticky na naše vlastní zájmy a představy. Odpovědný finančník by měl být v podstatě mystikem, musí vnitřně kontemplativně hledět na celek a vně se tím aktivně nechat vést. Nepředal bych odpovědnost žádnému člověku, který nedokáže setrvat v tichu.“
Neplatí to také pro nás, kteří v duchu řádových idejí chceme sloužit bližním? Máme se tu zřejmě co učit: denní čas mlčení před tajemným Bohem, abychom byli pro něj svobodní a ochotní, aby mohl působit skrze nás, s námi a v nás.
Po prvním pohybu: „Postav se na nohy!“ by tu byl další: „Vystav se – absolutnímu tajemství Boha!“ Vystav se tomu, kdo se ti vydává i dnes – ve svém slově, v eucharistii, v chudých i v tvé vlastní chudobě, jako milující, kteří se hledají a vzájemně se sobě vydávají.
III: Radovat se – odporovat trendu deprese
Zdá se mi, že to třetí, co je dnes nutné, je prostá radost. Radost z vlastního bytí, radost z druhých, z tvorstva a ve všem a skrze vše radost z toho, že jsme neztratili tajemství Boha a jeho přitažlivou sílu. Georg Lauscher si vypracoval pro sebe malé cvičení pro situace, kdy se cítí být zavalen starostmi a nevyřešenými problémy. Píše: „Představuji si, jakoby neexistovalo nic. A od toho nic se dívám na to, co je. Pak se mohu pozvolna začít radovat z toho, že vůbec něco je, že jsem tu já, že se vidíme a slyšíme.“
Když Pavel v listu Galaťanům vypočítává plody Ducha, pak hned po lásce jmenuje radost (Gal 5, 22). A své oblíbené obci ve Filipách důrazně radí (z vězení): „Bratři moji, radujte se v Pánu! Psát vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou. (…) Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko“ (Flp 3,1; 4,4 –5).
Mohli bychom si tedy říci:
1. Postav se na nohy, člověče! S odvahou přijmi sebe sama v hranicích sebe i svého úkolu!
2. Vydej se – hledajícím, trpícím, chudým a Bohu, který se z lásky k tobě stal chudým a tichým!
3. Odolávej trendu deprese: raduj se z toho, co ti bylo dáno a uloženo.
Povzbuzení ke statečnému vyznání
„Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“
Pozorného čtenáře jistě zaujme, že v uvedeném oddílu evangelia podle Matouše se hned třikrát v několika větách ozve výzva Pána Ježíše Krista: nebojte se.
První výzva se vztahuje ke skutečnosti, která není příliš na první přečtení srozumitelná. Jde o obavu, že cosi zůstane zahalené. Teprve následující věty napoví, že ono zahalené je to, co Pán Ježíš Kristus svým učedníků řekl v soukromí. Učedníci se mají zbavit strachu a hlásat radostnou zprávu, která nemá a nemůže být utajena. A Pán Ježíš chce říci ještě více: jednou přijde čas, kdy všechny skutečnosti budou hovořit pro Boha. I to co je dosud skryté. A tento čas už začal. Začal vzkříšením Pána Ježíše Krista a vylitím Ducha svatého. A bude to ještě vše zřejmější, až přijde Boží čas v plnosti.
Teď už je zřetelné, co je smyslem Ježíšovy výzvy: nebojte se. Jeho učedníci se nemusejí bát, že by se někomu mohlo podařit umlčet, co je určeno pro všechny. Žádná moc světa neumlčí poselství, které Pán Ježíš vnesl do světa. Je jako oheň a nic jej neuhasí. O to se nemusíme bát. Radostné poselství si najde cestu k lidem. Jen jednoho je třeba: pozorně naslouchat a nedat si evangelium ničím přehlušit. Proto musí být naše ucho blízko u Kristových úst, u jeho Slova, neboť co nám chce vyřídit, je velmi osobní věc. Ale pak to musíme povědět dál, aby i jiní přiložili ucho na Ježíšova ústa, aby uslyšeli od něho, co jim chce osobně povědět. A potom s tím i oni mají jít na střechy a do ulic a povědět to všem.
Tak si Pán Ježíš Kristus, jednoduše vyjádřeno, představoval misii. Právě to, co slyšíme osobně a co si prohovoříme v malém kruhu, mají slyšet ostatní.
O Ježíšovo poselství a o jeho budoucnost tedy nemusíme mít obavy.
Ale Ježíšovy učedníci se mnohdy bojí o sebe. Nejsou to obavy nepodložené. I Pán Ježíš sám přitáhl nenávist lidí, když jim vyřizoval veřejně a po celé zemi Slovo svěřené mu nebeským Otcem. Ale jako on se nebál těch, kdo zabíjejí tělo, tak i my se nemáme bát. Lidé mohou člověku vzít život, ale nemohou jej zbavit toho, co je na nás nezničitelné. Smrt pozemského těla není konec života, neboť Bůh nám dá nové tělo, které bude žít v jeho království. To je obsahem druhé výzvy Pána Ježíše: nebojte se.
Jak se ale zbavit strachu z lidí? Nejspolehlivější cesta je bát se Boha, říká Pán Ježíš. To je bázeň, která propůjčí nebojácnost vůči lidem, a která žije z Ježíšovy oběti a z jeho vzkříšení, neboť tam se stalo pro všecky časy jasným, že ti kdo zabíjejí tělo, nemohou odloučit od Boha a od skutečného života.
Ne každý Ježíšův učedník se dostane do situace, kdy jde o život. I takové doby jsme u nás zažili v dějinách dávných i nedávných. Doufejme, že se už nevrátí.
V závěru se Pán Ježíš dotkne bázně, která je nám tak dobře známá: o přílišné ustaranosti, která vysušuje duši a ochromuje, protože se soustřeďuje pouze na zabezpečení života. Činí člověka nesvobodným. Nebát se znamená také důvěřovat Bohu. A důvěřovat mu smíme proto, že máme v jeho očích cenu. V Božích očích má cenu i nejvšednější tvor, jakým je vrabčák. Býval používán k očistné oběti nejubožejších z lidí - malomocných. Za nejmenší tehdejší minci bylo možno koupit dva vrabce. Když dal někdo dvě mince, dostal jednoho vrabce přídavkem navíc. Jeden tedy neměl žádnou cenu. Ale Pánu Bohu je milý i takový vrabčák, který je v lidských očích bezcenný. I o něm Bůh ví. Tím více ví o člověku, který sice svojí cenu ztratil, zřekl se jí. Bůh však člověku cenu vrátil, když za nás zaplatil nejvyšší oběť - svého Syna. To je nová cena našeho života. Nebyli jsme vykoupeni stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. To je hodnota našeho života. Takovou cenu máme v Božích očích. Proto mu smíme důvěřovat, i kdyby se nám zdálo, že jsme v lidských očích cenu ztratili a naše služba evangeliu nenese ovoce. To zahání všecky obavy a strachy.
Pán Ježíš Kristus hovořil ke svým učedníkům a dnes hovoří k nám jako k heroldům svého království. A královští poslové si mají být jisti, že o nich ví Boží láska. Náš čas je v Božích rukou. Bůh nás, ani svou věc, neopustil a neopustí. To je důvod, proč se není třeba bát.
Luděk Korpa
Bohočlověk Ježíš
Možná jste se i vy během velikonočních svátků dívali na nějaké to umělecké zpracování pašijí. Možná i vám ukápla slza při pohledu na týrání a posléze umučení nevinného Ježíše. Chudák, tolik dobrého pro ně udělal a oni se mu takto odplatili. A právě takový pohled na oběť Božího Beránka je zavádějící. Umělci nám nabízí pouze smrt člověka, ale nikdo nedokáže vyjádřit smrt Boha. Já vím, že pojem „smrt Boha“ zní provokačně, ale pokud nejsme stoupenci arianismu, tedy pokud nepopíráme božství Ježíše Krista, musíme si uvědomit, že na golgotském kříži Ježíš umíral nejenom jako člověk, ale také jako Bůh. Jak? To nevíme a nikdy to nepochopíme. Je to veliké tajemství – tajemství víry. Nenechme si srdcervoucími scénami zploštit oběť Pána Ježíše do lidských představ, byť by to byly představy věhlasných umělců. Teprve ten druhý, duchovní pohled na Ježíšovou smrt nám umožní alespoň částečně pochopit co znamenají slova evangelia: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) (Rev. Jaroslav Kratka, ECLJ)
